Hola! Nevím proč jsem zrovna po tomhle týdnu měla potřebu použít španělský pozdrav, i když teda asi mám no, a pokud někdo z vás bude tak vytrvalý a přečte si tenhle článek až do konce, tak to bude vědět taky :D
No co si budeme povídat, ve škole se blíží třetí čtvrtletí, učitelé zadávají jen samé písemky a projekty, a mně opravdu přestává stačit těch pár hodin spánku, které během týdne mám… Ale tohle zná asi většina z vás ne?
Tak nějak mě napadlo, že už jsem dlouho nepřidala žádný autorský článek, a vzhledem k tomu, že novinek o Meryl moc není, já mám momentálně na intru čas a nechce se mi nic moc dělat, tak jsem se rozhodla, že vám sem napíšu pár věcí o mně, ať zjistíte, jak ne(normální) vlastně jsem :D
Jsem Streeper zhruba čtyři roky (pro někoho málo, pro někoho příliš).
Chtěla bych umět hrát na kytaru, ale zatím mi to moc nejde.
Jako malá jsem se chtěla stát zvěrolékařkou a následně právničkou.
Nějakou dobu jsem se učila řecky (většinu z toho, jsem však už zapomněla).
Chtěla bych se zkusit stát dobrovolnicí v některé z organizací jako je LATA nebo META.
Studuji sice hotelovou školu, ale jednou bych se chtěla věnovat oboru psychologie.
Ráda střídám barvu svých vlasů.
Miluju barevné džíny, výrazné náušnice a výstředně nalakované nehty (ty si ale během školního roku kvůli škole nemůžu dovolit).
Ráda bych jednou navštívila Norsko, Kubu a Irsko (a ještě dost dalších zemí, ale tyhle momentálně nejvíc.)
Zhruba před dvěma roky, jsem poznala osobu, kterou jsem zprvu nenáviděla a následně se stala právě tou osobou, které důvěřuji a dokážu s ní probírat snad úplně všechno.
aneb, 10 příkladů toho, jak vám jedna jediná osoba může poplést hlavu
1) ví toho o mně tolik a přesto nás nemůžu označit za přátele 2) často mě tím, co udělá naštve a přesto vůči ní nedokážu cítit sebemenší zlobu 3) mám jí ráda a přesto jí nenávidím 4) je jednou z mála osob, která mi pomůže se smát i ve chvíli, kdy se mi chce brečet a přesto je často právě tou osobou, která mě dožene k slzám 5) mnohokrát mi pomohla a přesto mi dokázala i ublížit 6) je úplně jiná než já a přesto toho máme tolik společného 7) nemám ráda, když se mě na něco vyptává a přesto bych jí stejně nejradši všechno řekla 8) pomohla mi pochopit určitě věci v mém životě a přesto mi v hlavě udělala pořádný zmatek 9) chci s ní trávit co nejvíc času a přesto si nedokážu najít rozumný důvod, proč by tomu tak mělo být 10) nedokážu si bez ní představit život a přesto bych byla radši, kdybychom jsme se nikdy nepoznali
A nesnažte se mi vymluvit pravdivost toho nadpisu :D
Po delší době jsem dnes potkala kluka, který se na mě vždy tváří mile, pokaždé mě pozdraví a vždy se přitom tak zvláštně usmívá. Je tu však menší problém, vůbec netuším, kdo to je, proč se mi staví do cesty a odkud mě zná :D Avšak nebudu tvrdit, že setkání s tímto milým neznámým nejsou příjemná. Jen kdyby si pro svůj příchod dokázal vybrat nějaké lepší situace.
Další věcí, jejíž logiku dnes (a vlastně nejen dnes) nepobírám je fakt, že mi momentálně schází někdo, jehož "kecy" jsem mnohdy nemohla vystát. Ale víte co, postupem času mi došlo, že nějaká ta rada čas od času není marná… jen by se mi hodila zrovna teď, kdy samozřejmě není šance se setkat.
"Chce to klid a nohy v teple" dalo by se říct, ale jak mám být klidné, když v období, kdy bych nejvíc ze všeho potřebovala být ve škole, trčím doma s kdoví čím (ano doktoři si se mnou jako vždy ví rady), bolí mě všechny svaly (což dávám za vinu pondělní dvouhodinovce softballu) a levou ruku mám nateklou díky štípanci (jednou jsme se zase s kamarádkou vydaly na delší procházku a prošly jsme se i lesem). No nemám já to štěstí?
Dneska ráno jsem se zhruba po šesti letech rozhodla spustit Movie Maker a udělat nějaké video. Volba padla na film We Bought a Zoo, který jsem před několika dny viděla, a opravdu se mi moc líbil. Myslím si, že na to, že jsem žádné video už douho nedělala, to není špatné a jsem s výsledkem spokojená. Tak snad se video bude líbit i vám.
"Řekni mi něco a já to mohu zapomenout. Ukaž mi něco a možná si to nebudu pamatovat. Obejmi mne a já nezapomenu nikdy."
Kdo z nás by neznal něco tak "obyčejného" jako objetí. Ale právě v něčem, co je tak prosté, se skrývá něco úžasného. Možná bych se měla stydět za to, že mi to nedošlo už dřív, ale tak co, přeci jen je lepší pozdě než nikdy ne? Tohle všechno jsem si uvědomila tenhle týden ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno zoufalé a naprosto špatně. Možná vám to přijde hloupé, ale ve chvíli, kdy se mi ze všeho chtělo nejvíc brečet, bylo objetí od člověka, od kterého bych to nikdy nečekala, to nejkrásnější a nejupřímnější, co jsem za ten den (lépe řečeno za mnohem delší dobu) zažila. Uvědomila jsem si, že i když jsem si celou dobu myslela, že jsem na všechno sama, našel se někdo, kdo mi dokázal dát pocit určité jistoty a naděje na to, že zase jednou bude dobře.
Ano, musím se s vámi podělit o to, že dneska večer jsem konečně dorazila ze školy, kde včera a dnes probíhaly slavnostní bankety pro rodiče obou polovin naší třídy. Když jsme zhruba před 2 měsíci s plánováním banketu začínali, všichni nás strašili, jak se rozhádáme a tak... Ale chcete něco vědět? Až na menší konflikty, které jsou v podstatě běžné, jsme se nepohádali vlastně vůbec, a co víc, pokud se něco nepodařilo, jako tým jsme to dokázali dát do pořádku. Bylo to náročné, jsem po těch třech dnech, kdy to všechno vrcholilo, tak moc unavená, že se netěším na nic jiného, než na to, že se snad už konečně pořádně vyspím. Ale musím říct, že jsem opravdu ráda, že už je to za námi, a že jsme to navíc moc dobře zvládli.
Teď už jsem jen zvědavá na video a fotky, mám pocit, že některé momentky budou totiž opravdu vtipné :D
Neznám snad nikoho, kdo by někdy před nějakým problémem neutekl, nebo se o to alespoň nepokusil. V dnešní době, kdy se na nás problémy valí pořád a ze všech stran, je to vlastně pochopitelné, ale copak v nás není dostatek odvahy, abychom jsme se všem našim problémům dokázali postavit čelem? Na tuto otázku jen stěží naleznu odpověď. Jediná naše záchrana se dá najít v různých lidech, co nás obklopují, ať už se jedná o naší rodinu, přátele, či někoho úplně jiného. Já měla to štěstí, že jsem tohoto člověka nalezla. Poněkud překvapivě to však bylo na místě, kde by mě nikdy hledat nenapadlo.
Takže konečně přidávám slibovaný report z Berlínského filmového festivalu Berlinale. Doufám, že když už jsem vás nechala tak dlouho čekat, tak to alespoň bude stát za to. Přeji příjemné čtení, a doufám, že vás článek nebude moc nudit a že se vám bude líbit.
62nd Berlinale - report
Pondělí 13.2.2012
Naše cesta začala oficiálně zhruba v 7 ráno, kde jsme (čtyři české Streepers) měli sraz v Praze na Florenci, odkud měl v 7:30 odjíždět autobus směr Berlín.
Při cestě do Berlína nenastal žádný problém, až na jeden, a tím byla kolona na dálnici, která způsobila, že měl náš autobus dvě hodiny zpoždění. Tudíž nám cesta místo pěti hodin zabrala hodin sedm. Po příjezdu do Berlína jsme se vydaly na metro a tím jsme dojely až na místo, kde je Cityhostel Berlin, v němž jsme byly ubytované ještě s dalšími třemi lidmi, které jsme ovšem neznaly a ani jsme se s nimi nijak moc nebavily.
Po našem ubytování jsme se vydaly prozkoumat trošku město a zjistit, kde a jak daleko se vlastně nachází červený koberec. Po téhle obchůzce jsme se uchýlily do McDonalda, kde jsme se navečeřely a následně se tam setkaly s jednou z německých Streepers jménem Ma.
Následně jsme se vydali naproti dalším ze Streepers (mezi kterými byly například Polky: Doma a Olga, Finka Nina a další Němka jménem Anja). Po delší době, kdy jsme lítaly z místa na místo, jsme se nakonec všechny našly a šly jsme se posadit a více se poznat do jedné z berlínských restaurací. V tuhle chvíli jsme toužily snad jen po jedné věci, zjistit ve kterém z hotelů je vlastně Meryl ubytovaná. Naše cesta vedla k hotelu Ritz, ale následně pokračovala k hotelu Adlon. V žádném hotelu nám samozřejmě nechtěli prozradit, jestli je tam Meryl skutečně ubytovaná či nikoliv. Vzhledem k tomu, že už bylo poměrně pozdě a všechny jsme byli z cesty do Berlína docela unavené, rozhodly jsme se, že se rozloučíme a sejdeme se v úterý dopoledne.