Rozhovory

Meryl Streep: Kdybych nebyla herečka, kreslila bych komiksy

18. března 2009 v 15:23

Ani letos, kdy měla herečka šanci získat sošku za film Pochyby, jí Akademie nepřála. A to přesto, že přísnou řádovou sestru v něm hraje famózně a že Oscar by byl skvělý dárek k blížícím se šedesátinám. "Budeš se s tím muset srovnat, Meryl," řekla jí Kate Winsletová, když ji porazila.
Meryl Streepová se s ničím srovnávat nemusí. Raduje se ze své práce, dětí a také z úspěchu muzikálu Mamma Mia!. Ano, stále ještě.

Natočila jste spoustu filmů, ale muzikálem Mamma Mia! lidem opravdu žijí. Čekala jste to?
Věděla jsem, že bude mít úspěch. Že

Meryl: "Byla jsem hipík"

30. listopadu 2008 v 7:57
MERYL STREEPOVÁ: Vzala jsem bágl a stopovala po o Evropě
Má pověst jedné z nejlepších hereček dneška - i minulosti. Přitom z ní sálá vlídnost obalená jemnou noblesou. MERYL STREEPOVÁ (59) vyprávěla o svém mládí, o dětech, o strachu, o štěstí i o svém posledním filmu, muzikálu MAMMA MIA!

Ten den foukal vítr v řeckém Lagonisi silně. Vlny se tříštily o skály pod hotelovou terasou, venku pražilo slunce, v prostorném bungalovu byl ale chládek. Po celou dobu si nesundala z očí lehce zabarvené brýle. Mluvila potichu a každé její slovo jako by zůstávalo viset ve vzduchu. Vypadala líp, než by člověk od ženy v jejím věku čekal. Byla srdečná, ale ne familiární, občas použila gesto, které známe z jejích filmů. Hranice mezi hercem a jeho postavami je fakt tenká.

Písničky z muzikálu Mamma Mia! evokují sedmdesátá léta. Co vás napadá, když si vybavíte samu sebe v té době?

Vidím docela hezkou mladou holku plnou úzkosti, že není dost hezká, že je trochu tlustá, že má moc velký nos ... Nejradši bych ji objala a řekla jí: Neboj, holka, všechno bude dobrý.

Ve vašem případě je to víc než jen "dobré" - máte pověst nejlepší herečky své generace. Jak se s ní žije?

Je to rozhodně lepší, než kdyby se o vás psalo, že jste nemožná, nebo kdyby vás každý ignoroval. Ale zas takový med to není. Nálepka "velké herečky" mi hodně překáží, stojí mě obvykle dost energie a dost panáků přesvědčit kolegy, že jsem docela normální "herečka obecná". Pověst je něco jako velká chlupatá gorila, která je všude o krok před vámi, a vy ji musíte porazit, aby přes ni ostatní viděli, jaká skutečně jste, aby pochopili, že respekt a ostych není na místě.

Před čím jste měla respekt vy, když vám bylo dvacet pětadvacet?

Rozhovor starý přes 5 let

21. října 2008 v 18:05
MERYL STREEP | exkluzivní rozhovor |

Říká se o ní: nejskromnější hvězda, nejhůře oblečená hvězda. S příznačnou sebeironií tvrdí, že při natáčení v Africe byla ráda, když si ji domorodci kvůli nosu nepletli s mravenečníkem. No co, sexbomba není, ale má jednu důležitou přednost - fantasticky hraje. Na kontě dva Oscary a letos ji na něj již po dvanácté nominovali. Za film Hodiny získala na Berlinale spolu s Nicole Kidman a Julianne Moor Stříbrného medvěda. My se však setkali v Paříži na udělování Cézarů, kam si přijela převzít čestnou cenu. Poděkovala francouzsky a dodala, že vždy ráda přijímala role složitých žen, které je těžko milovat, neboť i pravda bývá složitá.
Hollywood se svým kultem tělesné zdatnosti, krásy a mladosti nabízí velmi vzácně role ženám ve vašem věku. Dělá vám stárnutí potíže?
Herečky, které jako já překročily padesátku, se často cítí nepotřebné. Obyčejně se z oboru stáhnou. Zakládají firmy, stanou se producentkami, pokoušejí se režírovat. Jack Nicholson, Al Pacino, Robert De Niro, také ne zrovna nejmladší herci, jsou stále zahrnováni atraktivními nabídkami. My naproti tomu můžeme bez problému hrát akorát čarodějnice. O jiných rolích zřídkakdy slyšíte. Skládat zbraň však nehodlám. Jsem trpělivá, umím o své bojovat.
Není pro dvojnásobnou laureátku Oscara, nejvýznamnější herečku uplynulého desetiletí, vzor generací mladých umělkyň, takový boj pokořující?
Nikoli, neboť jsem si od začátku uvědomovala, že té branži vládne zákon vlčí. Válčila jsem s hloupými producenty, s módou, kterou jsem nesnášela, s nafoukanými průměry. Odmítala jsem projekty špatně napsané, ryze komerční, dokonce i když mě to mělo stát rok trčení doma. Okázalou činnost, zvyšující prý popularitu, jsem považovala za nesmyslnou. Po té stránce jsem byla tvrdohlavá, důsledná, snad dokonce staromódní. Nemíním to změnit.
Pamatuju si vaše role před dvaceti lety, a když je srovnám s těmi posledními, jsem si jist, že to není pravda. Vážnost, bohatost psychologických odstínů Vzpomínek na Afriku, Sophiiny volby, Kramerové versus Kramer kontrastují s komediální lehkostí filmů Smrt jí sluší, Pohlednice z Hollywoodu nebo akčností Divoké řeky…
Ne, ne. Změna, o níž mluvíte, vyplynula z velmi prozaických důvodů. Mé děti, které na natáčení vždy jezdí se mnou, zatoužily posléze po stabilitě. Jen si to představte: nejstarší syn Henry chodil do školky v New Yorku, první třídu základní školy končil v Africe, druhou v Connecticutu, třetí v Austrálii, čtvrtou v Los Angeles. Nakonec se vzbouřil, protože se nechtěl cítit věčně cizí. A tak jsem přestala hrát ve filmech, jejichž produkce jsou roztroušeny po celém světě. Usadila jsem se v Kalifornii. Večer po práci se vracím domů a vedu normální způsob života jako každá jiná starostlivá matka.
Mám tomu rozumět tak, že rozhodnutí spojené s vaší kariérou podřizujete pravidlům rodinného života?
Přesně tak. Můj muž a děti znamenají pro mě víc než celá kariéra. Vybírám si projekty, které jsou nejen zajímavé pro mě, ale které nenarušují náš život. Po pravdě řečeno, zdá se mi, že herectví mi dává více času být matkou než jakákoli jiná práce. Děti nezajímá, co jsem dělala celý den. Chtějí, abych byla s nimi tehdy, kdy potřebují, tedy každý den večer. Chtějí, abych chodila na fotbalové zápasy a plavecké závody. To nelze odložit na potom, protože za chvíli už budou dospělé.
Musela jste kvůli tomu činit tvůrčí kompromisy?
Nevzpomínám si na filmy, za něž bych se teď styděla. Dokonce i komedie Smrt jí sluší, která nepřinesla velký kasovní úspěch, se mi dnes zdá svým způsobem zajímavá. Vystihuje stav hereček v Los Angeles, které se pokoušejí poradit si se stárnutím.
Kdyby Vás rodina poprosila, abyste nechala svého povolání, také byste bez váhání poslechla?
Rodina je vždy na prvním místě, což neznamená, že každý návrh muže nebo dětí je správný. Jestliže se lidé milují, a to je náš případ, nemůžou se navzájem negovat. Tolerujeme své slabosti. Společně řešíme problémy. Děti statečně snášejí břímě mé slávy. Žije se jim snáz než jejich vrstevníkům. Ale jistým způsobem je to omezuje. A jakou cenu platím za své volby já? Občas se mi zdá, že čím víc mě vtahuje vír domácích povinností, tím méně jsem pozorná na place. Chybí mi soustředění, moje myšlenky ustavičně krouží kolem dětí, to je přirozené. Závistivě sleduju takové herce, jako je Jack Nicholson. Toho nedokáže rozptýlit nic.
Jste známá perfekcionistka. Kvůli filmu Hudba mého srdce jste se učila hrát na housle. Nevyhnala vás rodina do garáže, aby vydržela vaše cvičení?
Nejen do garáže, ještě dál. Až do zahrady!
Jak dlouho vám trvalo, než jste se to naučila? Pokud vím, nikdy předtím jste nefidlala…
Při práci na filmu se celá má pozornost zaměřila na to, abych zahrála Bachovo Double Concerto. No a zahrála jsem. Všechen čas jsem zasvětila té jedné jediné skladbě. Potřebovala jsem na to sedmnáct lekcí. Děti byly naštvané, považovaly za nespravedlivé, že jsem nemusela přemrskat všechny čtyři základní cvičebnice. Ale měla jsem i několik lekcí základů. Všechny příručky jsem přeletěla velice rychle.
Hrála jste vůbec někdy předtím na nějaký nástroj?
Když mi bylo patnáct, brala jsem lekce na pianino a studovala hudební teorii. Docela mi to šlo, ale nikdy jsem se nenaučila hrát perfektně. Teorie hudby je úplně jiná záležitost. Moc si z ní nepamatuju, ale číst noty ještě umím. Při hře na housle mi to stejně nepomohlo, učila jsem se hlavně podle sluchu. Tak to dělám, i když se učím jazykům.
Prý jste kdysi vystupovala v muzikálu?
Na koleji jsem účinkovala ve školních muzikálových představeních i v dramatech, ale tehdy jsem o tom neuvažovala v kategoriích herecké kariéry. Chtěla jsem být zpěvačkou, ale nejvíc tlumočnicí v OSN, protože mám absolutní sluch na učení jazyků, které se tak učím rychle. Moje profesní dráha se však ubírala trochu jiným směrem.
Vím, že kvůli úloze baronky ve Vzpomínkách na Afriku jste se učila dánsky, abyste ve své angličtině měla náležitý přízvuk. Podobně to bylo s polštinou pro Sophiinu volbu…
Poznávání nových jazyků mi činí obrovské potěšení. Třeba v Keni jsem se naučila svahilštině. Začala jsem výrazem "hukuna matata". S tím tam vystačíte na celý pobyt. Znamená to: "Žádný problém!"
Když jste natáčela Divokou řeku, málem jste se utopila. Taková role musela dětem imponovat!
Ó, ano! Můj syn zpočátku myslel, že jde o fotomontáž. Nemohl uvěřit, že nevyužívám dubléry. Nejsem typ člověka, který často riskuje. Od dětství mi riskování připadalo hloupé. Svým dětem jsem vždycky opakovala, aby byly opatrné a nevyhledávaly nebezpečí. Tentokrát jsem ale přečetla scénář a dostala chuť se jednou vydovádět, zkusit se utkat se svými slabostmi. Byla to vzrušující hra. Teď už si ale dvakrát rozmyslím, než vezmu něco podobného!
 
 

Reklama