
"Řekni mi něco a já to mohu zapomenout. Ukaž mi něco a možná si to nebudu pamatovat. Obejmi mne a já nezapomenu nikdy."
Kdo z nás by neznal něco tak "obyčejného" jako objetí. Ale právě v něčem, co je tak prosté, se skrývá něco úžasného. Možná bych se měla stydět za to, že mi to nedošlo už dřív, ale tak co, přeci jen je lepší pozdě než nikdy ne?
Tohle všechno jsem si uvědomila tenhle týden ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno zoufalé a naprosto špatně. Možná vám to přijde hloupé, ale ve chvíli, kdy se mi ze všeho chtělo nejvíc brečet, bylo objetí od člověka, od kterého bych to nikdy nečekala, to nejkrásnější a nejupřímnější, co jsem za ten den (lépe řečeno za mnohem delší dobu) zažila. Uvědomila jsem si, že i když jsem si celou dobu myslela, že jsem na všechno sama, našel se někdo, kdo mi dokázal dát pocit určité jistoty a naděje na to, že zase jednou bude dobře.
Tohle všechno jsem si uvědomila tenhle týden ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno zoufalé a naprosto špatně. Možná vám to přijde hloupé, ale ve chvíli, kdy se mi ze všeho chtělo nejvíc brečet, bylo objetí od člověka, od kterého bych to nikdy nečekala, to nejkrásnější a nejupřímnější, co jsem za ten den (lépe řečeno za mnohem delší dobu) zažila. Uvědomila jsem si, že i když jsem si celou dobu myslela, že jsem na všechno sama, našel se někdo, kdo mi dokázal dát pocit určité jistoty a naděje na to, že zase jednou bude dobře.
Nikdy bych nevěřila, kolik toho nadělám jenom kvůli tomu, že mě jedna určitá osoba objala. No co, asi se ze mě postupem času stává silně sentimentální člověk.










































Nejsi sentimentální, jenom jsi třeba až doposud nezažila takové to !opravdové objetí", které chce člověk vykřičet do světa a byl by ochotný stavět se na hlavu, atd....