
Neznám snad nikoho, kdo by někdy před nějakým problémem neutekl, nebo se o to alespoň nepokusil. V dnešní době, kdy se na nás problémy valí pořád a ze všech stran, je to vlastně pochopitelné, ale copak v nás není dostatek odvahy, abychom jsme se všem našim problémům dokázali postavit čelem? Na tuto otázku jen stěží naleznu odpověď. Jediná naše záchrana se dá najít v různých lidech, co nás obklopují, ať už se jedná o naší rodinu, přátele, či někoho úplně jiného. Já měla to štěstí, že jsem tohoto člověka nalezla. Poněkud překvapivě to však bylo na místě, kde by mě nikdy hledat nenapadlo.
A co víc, tímto člověkem se stala osoba, ke které jsem po několik měsíců měla ne zrovna kladný vztah. No co si budeme povídat, výrazně se potvrdilo, že i z negativního vztahu se může vyvinout krásný a hlavně upřímný přátelský vztah. Narovinu, tolik odvahy, síly a rad do života, mi snad nikdy předtím nikdo neposkytl. Ale i přesto se jednou za čas naskytnou problémy, které vám rychle vrátí pocit nejistoty. V tu chvíli si vždycky pomyslím: "Co si teď asi tak počnu?". Nedávno jsem tuhle ránu prožila tím stylem, že jediná osoba, která o mně ví snad skoro všechno, mi najednou není k dispozici, jedná se o pár dní, týdnů, vlastně nemám ani tušení, jak dlouho to bude trvat. Mám prostě jen potřebu, si s ní o všem promluvit a najít řešení toho všeho.
Ať už to teď dopadne jakkoli, jedno vím jistě, tentokrát si už nedovolím utéct, vlastně si to ani dovolit nemůžu.
Nevím, jestli si z těchto mých blábolů můžete vzít nějakou chytrou myšlenku, ale prostě jsem to jen potřebovala napsat a podělit se s vámi o "zjištění", že před těmi největšími problémy nakonec stejně neutečete, a to nejlepší, co můžete udělat, je postavit se svým problémům čelem.
Takže, pokud to někdo z vás dočetl až sem, a ještě pořád si o mně nemyslí, že musím být totální blázen, tak bych vás touto cestou chtěla poprosit, abyste mi drželi palce (především tento pátek a sobotu, kdy mě se třídou čeká slavnostní banket na ukončení výuky odborných předmětů, neboť z toho mám už celkem nervy).
Ať už to teď dopadne jakkoli, jedno vím jistě, tentokrát si už nedovolím utéct, vlastně si to ani dovolit nemůžu.
Nevím, jestli si z těchto mých blábolů můžete vzít nějakou chytrou myšlenku, ale prostě jsem to jen potřebovala napsat a podělit se s vámi o "zjištění", že před těmi největšími problémy nakonec stejně neutečete, a to nejlepší, co můžete udělat, je postavit se svým problémům čelem.
Takže, pokud to někdo z vás dočetl až sem, a ještě pořád si o mně nemyslí, že musím být totální blázen, tak bych vás touto cestou chtěla poprosit, abyste mi drželi palce (především tento pátek a sobotu, kdy mě se třídou čeká slavnostní banket na ukončení výuky odborných předmětů, neboť z toho mám už celkem nervy).
Předem děkuji.
Vaše Lucka










































Krásný článek :)