4. března 2012 v 12:33
|
Takže konečně přidávám slibovaný report z Berlínského filmového festivalu Berlinale. Doufám, že když už jsem vás nechala tak dlouho čekat, tak to alespoň bude stát za to. Přeji příjemné čtení, a doufám, že vás článek nebude moc nudit a že se vám bude líbit.
62nd Berlinale - report
Pondělí 13.2.2012
Naše cesta začala oficiálně zhruba v 7 ráno, kde jsme (čtyři české Streepers) měli sraz v Praze na Florenci, odkud měl v 7:30 odjíždět autobus směr Berlín.
Při cestě do Berlína nenastal žádný problém, až na jeden, a tím byla kolona na dálnici, která způsobila, že měl náš autobus dvě hodiny zpoždění. Tudíž nám cesta místo pěti hodin zabrala hodin sedm. Po příjezdu do Berlína jsme se vydaly na metro a tím jsme dojely až na místo, kde je Cityhostel Berlin, v němž jsme byly ubytované ještě s dalšími třemi lidmi, které jsme ovšem neznaly a ani jsme se s nimi nijak moc nebavily.
Po našem ubytování jsme se vydaly prozkoumat trošku město a zjistit, kde a jak daleko se vlastně nachází červený koberec. Po téhle obchůzce jsme se uchýlily do McDonalda, kde jsme se navečeřely a následně se tam setkaly s jednou z německých Streepers jménem Ma.
Následně jsme se vydali naproti dalším ze Streepers (mezi kterými byly například Polky: Doma a Olga, Finka Nina a další Němka jménem Anja). Po delší době, kdy jsme lítaly z místa na místo, jsme se nakonec všechny našly a šly jsme se posadit a více se poznat do jedné z berlínských restaurací. V tuhle chvíli jsme toužily snad jen po jedné věci, zjistit ve kterém z hotelů je vlastně Meryl ubytovaná. Naše cesta vedla k hotelu Ritz, ale následně pokračovala k hotelu Adlon. V žádném hotelu nám samozřejmě nechtěli prozradit, jestli je tam Meryl skutečně ubytovaná či nikoliv. Vzhledem k tomu, že už bylo poměrně pozdě a všechny jsme byli z cesty do Berlína docela unavené, rozhodly jsme se, že se rozloučíme a sejdeme se v úterý dopoledne.
Úterý 14.2.2012
V úterý kolkem poledne jsme se vydaly nejprve k červenému koberci, abychom obhlédly, kolik lidí už tam je. Již tam bylo několik Streepers, které jsme ještě osobně nepoznaly, tudíž nás čekalo další seznamování. Poté jsme se my čtyři Češky rozhodly rozdělit, já a druhá Lucka jsme zůstaly u červeného koberce a Jana s Lenkou se rozhodly vydat se čekat na Meryl k místnosti, kde následně zhruba od pěti večer probíhala tisková konference. Musím říct, že i přesto, že teplota byla o něco vyšší než v minulých dnech a i přesto, že jsme byly opravdu hodně nabalené, nám ve finále zrovna velké teplo nebylo. Takže jsme se občas prostřídaly a šly se alespoň na několik minut ohřát dovnitř do McDonaldu. Po pár hodinách čekání jsme se já a Lucka seznámily u červeného koberce s českými novináři z časopisu Svět filmu, ti si nás vyfotili i s českou vlajkou, na které jme měly napsáno Czech fans ♥ Meryl. Zbytek odpoledne v podstatě probíhala pouze v duchu čekání na večer, protože Meryl měla dorazit až asi kolem desáté. Asi kolem páté hodiny se ozval z místa konference hrozně hlasitý jekot, což pro nás bylo signálem, že Meryl už dorazila na konferenci. Asi tři ze Streepers (které jsem znala) včetně Lenky měly štěstí a dostaly od Meryl autogram. Před sedmou hodinou jsme se já, Lucka a Jana vydaly opět k místu konference (která právě někdy v tuto dobu měla končit), abychom Meryl alespoň viděly, Lenka nám zatím hlídala místa u koberce, přeci jenom být v první řadě přímo u zábran nám přišlo dokonalé. Při čekání na to, až Meryl opustí konferenční budovu na mě přišly první myšlenky typu, že tohle dlouhé čekání v mrazu a za sněžení už prostě nezvládnu, byla jsem po nemoci, nelépe řečeno ještě nemocná a po několika hodinách čekání v téhle zimě mi nebylo moc dobře, byla jsem strašně unavená a třásla jsem se zimou jako snad ještě nikdy ve svém životě. Můj sen vidět Meryl byl však natolik silný a přesvědčivý, že jsem nakonec ještě vydržela a poprvé v životě uviděla Meryl na vlastní oči. Jen těžko se dá popsat ten pocit, jaký jsem v tu chvíli měla. Vlastně mi to tehdy možná ještě ani pořádně nedocházelo. Po Merylině odjezdu jsem se vydala na chvíli se ohřát do McDonalda, tam jsem s hrůzou zjistila že mi už vůbec nefunguje telefon (zima nejspíš udělala své). Takže jsem si nakonec na chvíli přehodila simkartu do Lucčina mobilu a napsala jsem domu, že mi telefon nefunguje, tak aby se o mě nebáli, když se nějakou dobu neozvu. Mohlo bát asi tak po půl osmé a s Luckou jsme se opět vydaly k červenému koberci, kam jsme se přes všechny lidi nacpaly zpět k Lence, Janě a dalším Streepers až do první řady k zábranám. Od této chvíle nám všem bylo jasné, že teď už svá místa opustit nemůžeme, protože bychom jsme se zpět již nejspíš nedostaly. Bylo to tak šílené, ale konečně mi opravdově docházelo, že tohle všechno je vážně pravda, že uvidím Meryl na vlastní oči a pravděpodobně z hodně velké blízkosti. Před desátou večerní jsem už vlastně téměř nevěděla, jestli se tak třesu zimou, nebo je to to tou nervozitou, která začala snad u všech z nás panovat. Pomalu jsme si všechny připravovali fixy a fotky, které jsme od Meryl chtěly podepsat.

Nevím kolik přesně bylo, když na červený koberec pomalu začala přijíždět auta, v tu chvíli byl čas to poslední co mě zajímalo. Po lidech, kteří patřili mezo organizátory festivalu atd., jako první dorazili herec z Iron Lady, Jim Broadbent a režisérka filmu Phyllida Lloyd. Naše hlavní pozornost se však vztahovala na další černé auto, ve kterém přijížděla Meryl. Hned poté co Meryl vystoupila se ze všech stran ozval šílený křik a hluk, bylo to naprosto šílené, ale úžasné.
To šílenější však přichází teprve teď. Jako první se Meryl vydala k nám, přeci jen jí všechny ty nápisy co Streepers měli nejspíš zaujaly. Bylo to naprosto úžasné, jak k nám Meryl přicházela. Poté co přišla, nám řekla: "Thank you for coming, nice to meet you girls" a všem nám podala ruku. Jediné co mě následně mrzelo bylo to, že se Meryl nikomu z nás již nepodepsala, avšak kdo může říct, že mu Meryl Streep podala ruku že. Dál Meryl pokračovala po červeném koberci mezi novináře.

A k nám se vydala Phyllida Lloyd, ta se nám podepsala, řekla nám, že jsme určitě Streepers, a prostě celkově k nám byla strašně milá. Po jejím odchodu se celá naše pozornost opět soustředila pouze na Meryl. Skandovaly jsme "Meryl, Meryl", dál někdo začal zpívat "Mamma Mia", takže jsme se přidaly. A vlastně po celou dobu jsme zpívaly naší písničku: "If you're Streeper and you know it clap your hands, if you're Streeper and you know it clap your hands, if you're Streeper and you know it and you really want to show it, if you're Streeper and you know it clap your hands. Bylo nádherné vidět, že jsme Merylinu pozornost opravdu upoutaly, několikrát nám zamávala, poslala pusu a uklonila se nám.

Zpět k sobě jsme jí však už bohužel nepřilákaly, ale i tak ta atmosféra byla tak skvělá, že se to snad nedá ani pořádně popsat. Po té, co nám Meryl naposled zamávala se vydala dovnitř do budovy kina, kde se všichni účastníci podepisovali na plakáty s jejich fotkami. Meryl na ten svůj napsala: "Vielen dank" Meryl Streep. Krátce po tom, co Meryl odešla, lidé začali pomalu odcházet pryč. Za námi ještě přišli různí novináři udělat rozhovory a taky chtěli, abychom jim na kameru zazpívaly tu naší písničku.
Následně jsme se vydaly opět postávat před hotel Ritz. Tam za námi nakonec přišel i pán, který stál u červeného koberce za námi a celou tu dobu se s námi bavil a fandil nám. U Ritzu nám opět popřál štěstí, a řekl, že se určitě ještě někde potkáme. Asi půl hodiny od jeho odchodu se opět vrátil a přinesl nám obrovskou krabici plnou donutů jako dárek. Bylo to od něj opravdu skvělé a nečekané, kdo by řekl, že nám někdo koho známe pouze několik hodin přinese krabici plnou skvělých donutů. Po kratším čekání jsme se dozvěděly, že by Meryl snad neměla být v Ritzu, ale že bydlí v hotelu Regent. Naše další cesta byla jasná, našli jsme si, kudy se k Regentu vydat a část z nás následně vyrazila. Před hotelem jsme se potkaly s dvěmi Finy, co taky čekali na Meryl. Po asi hodině až dvou čekání přijelo černé auto, ze kterého vystoupili Jim a Phyllida. S některými z nás se vyfotili, a Phyllida na nás byla opět tak dokonale milá, líbily se jí i naše mikiny, na kterých bylo napsáno "Keep calm and love Meryl". Taky nám řekla: "You are Streepers. There is something special about you", a celkově, že je kolem nás taková úžasná atmosféra. Potom nám popřála hodně štěstí s Meryl a odešla do hotelu. My jsme u hotelu nakonec vydrželi asi do tří do rána, a potom jsme to vzdaly s tím, že Meryl nejspíš jela do hotelu garážemi.
Středa 15.2.2012
Po krátkém spánku, který po noci u Merylina hotelu následoval, jsme se po snídani opět vydaly před hotel Regent. A jako naschvál jsme opět potkaly Phillidu. Je až překvapivé, jak milá na nás opět byla. Několika lidem se podepsala a pak se s námi ochotně vyfotila. Nejlepší bylo, že ve chvíli, kdy jsme si kolem ní stouply, že se tedy vyfotíme ona najednou zakřičela "Streepers hey!" na to jsme se všichni začaly smát. A musím říct, že tímto si nás Phyllida opravdu získala.

Nikdy jsem nečekala, že právě ona je až takhle sympatický člověk. Samozřejmě jsme se opět setkaly s chlápkem, co nám přinesl donuty. Prostě taky velice sympatický a milý člověk. Po chvíli čekání jsme viděly z hotelu vycházet Merylinu dcera Grace, která s ní v Berlíně byla. Grace na mě na první dojem bohužel moc sympaticky nezapůsobila, protože když kolem nás procházela, někdo na ní zakřičel Grace, a ona se na nás tak jako podívala, otráveně se zašklebila a pokračovala dál. Po pár hodinách se někteří z nás vydali do jedné restaurace na oběd a následně zpět před hotel, kde jsme ještě asi do pěti do večera čekali. Další s kým jsme se ještě před naším odchodem potkaly byl J. Roy Helland, ten dělá Meryl vlasy a make-up. Ten nám řekl, že Meryl ven určitě nevyjde, že tam čekáme zbytečně. Snad všichni byli docela zklamaní, ale stejně jsme s tím nemohli nic udělat. My Češky jsme navíc měli ještě lístky do kina na Madisonské mosty, které začínaly v šest, takže jsme se pomalu vydaly ke kinu. Po filmu asi tak kolem osmé večer jsme se ještě potkali se zahraničními Streepers, poté jsme se vydali ještě jednou k červenému koberci, kam tentokrát dorazil například Antonio Banderas. Následně už nám nezbývalo snad nic jiného než se všichni rozloučit a rozejít se míst, kde jsme byly ubytované. Je zvláštní, že i přesto, že jsme se znaly pouhých pár dní jsme k sobě měly nakonec tak blízko, že jsme se při loučení všechny objaly a slíbily si, že se v téhle sestavě musíme ještě někdy někde sejít.
Čtvrtek 16.2.2012
Poslední den našeho pobytu v Berlíně se odvíjel v duchu vystěhování se do 10 hodin z pokoje, následně jsme šly na snídani. A po ní jsme se vydali projít si před odjezdem ještě nějaké Berlínské památky a také něco nakoupit. Pak už jsme se vydali pomalu na metro, kde jsme se rozloučily s Janou, která v Berlíně ještě několik dní zůstávala. A pokračovaly jsme na autobusové nádraží, odkud nám ve 14:00 odjížděl autobus do Prahy. Cestou zpět už jsme naštěstí žádné zpoždění neměli, takže jsme dorazili podle plánu asi tak v 18:45. Tam jsme se my tři české Streepers rozloučily a s nádhernými vzpomínkami jsme se každá vydala na cestu domů.
Ještě teď mi přijde strašně zvláštní, že tohle všechno se doopravdy stalo, že jsem viděla Meryl, že mi podala ruku. Jako bych tomu pořád nemohla uvěřit. Mrzí, že jsem si z Berlína neodvezla i Merylin autogram, ale i přesto, tohle byly asi ty nejlepší prázdniny, které jsem doposud zažila. A věřím, že v dnešní době, kdy se přes Facebook můžeme spojit s kýmkoliv na světě, se určitě se všemi Streepers ještě někdy někde sejdeme, a zažijeme spolu tolik krásných i když velice vyčerpávajících věcí, jako tomu bylo právě na 62. Berlínském filmovém festivalu.
To je tak krásně napsané, až se mi chce brečet ♥ Musí to být nádherný pocit se setkat s idolem a s velikánkou jako je Meryl! ♥ Teda, úplně vám závidím, i když to čekání a tak ;D Ale určitě to stálo za to!)) ♥ Krásné:))