Meryl: "Byla jsem hipík"

30. listopadu 2008 v 7:57 |  Rozhovory
MERYL STREEPOVÁ: Vzala jsem bágl a stopovala po o Evropě
Má pověst jedné z nejlepších hereček dneška - i minulosti. Přitom z ní sálá vlídnost obalená jemnou noblesou. MERYL STREEPOVÁ (59) vyprávěla o svém mládí, o dětech, o strachu, o štěstí i o svém posledním filmu, muzikálu MAMMA MIA!

Ten den foukal vítr v řeckém Lagonisi silně. Vlny se tříštily o skály pod hotelovou terasou, venku pražilo slunce, v prostorném bungalovu byl ale chládek. Po celou dobu si nesundala z očí lehce zabarvené brýle. Mluvila potichu a každé její slovo jako by zůstávalo viset ve vzduchu. Vypadala líp, než by člověk od ženy v jejím věku čekal. Byla srdečná, ale ne familiární, občas použila gesto, které známe z jejích filmů. Hranice mezi hercem a jeho postavami je fakt tenká.

Písničky z muzikálu Mamma Mia! evokují sedmdesátá léta. Co vás napadá, když si vybavíte samu sebe v té době?

Vidím docela hezkou mladou holku plnou úzkosti, že není dost hezká, že je trochu tlustá, že má moc velký nos ... Nejradši bych ji objala a řekla jí: Neboj, holka, všechno bude dobrý.

Ve vašem případě je to víc než jen "dobré" - máte pověst nejlepší herečky své generace. Jak se s ní žije?

Je to rozhodně lepší, než kdyby se o vás psalo, že jste nemožná, nebo kdyby vás každý ignoroval. Ale zas takový med to není. Nálepka "velké herečky" mi hodně překáží, stojí mě obvykle dost energie a dost panáků přesvědčit kolegy, že jsem docela normální "herečka obecná". Pověst je něco jako velká chlupatá gorila, která je všude o krok před vámi, a vy ji musíte porazit, aby přes ni ostatní viděli, jaká skutečně jste, aby pochopili, že respekt a ostych není na místě.

Před čím jste měla respekt vy, když vám bylo dvacet pětadvacet?

Takřka před ničím, měla jsem mnohem větší sebevědomí a jistotu, než mám teď. Dneska mnohem snáz propadnu pochybnostem. Tehdy jsem si myslela, že můžu změnit svět. Mohli za to rodiče, kteří mě i oba bratry podporovali ve všem, co jsme si usmysleli. Jeden bratr tancoval, druhý měl rockovou kapelu, já jsem hrála divadlo ... To zrovna není sen každého rodiče. Po vysoké jsem se třeba vypravila do Evropy, stopem, jen tak s báglem. Bylo mi jednadvacet a poprvé v životě jsem opustila hranice New Jersey. Bylo to trochu větší dobrodružství, než jsem si původně představovala, chvílemi to byl docela horor. Tohle bych třeba svým dětem nikdy nedovolila, i kdybych si měla lehnout na startovací dráhu a vlastním tělem zastavit letadlo.

Vím, že herci nesnášejí, když se hledá paralela mezi jejich životem a postavami, které hrají, ale nemůžu si pomoci: hrdinka muzikálu Mamma Mia! se také v mladické nerozvážnosti vypravila hledat dobrodružství do Evropy.

To máte úplnou pravdu, byla jsem taky takový hipík jako ona, ale v Evropě jsem po té dobrodružné zkušenosti nezůstala, vrátila jsem se a přidala se k malé herecké společnosti ve Vermontu. Kočovali jsme s takovou malou dodávkou, užívali jsme si, pořád byla legrace, bylo to fajn, ale já si říkala, že tohle mi přece nestačí. Celé to byla jenom hra na divadlo a já ho chtěla dělat opravdu vážně a se vším všudy. Tehdy jsem si uvědomila, co opravdu chci, a přihlásila jsem se do divadelní školy na Yale.

Takže nepatříte k těm hercům, kteří toužili po divadle a filmu od dětství?

Ale to víte, že patřím. Naprosto přesně si vybavuju, jak jsem na sebe navlékla babiččin svetr a na obličej si namalovala tužkou vrásky. Bylo mi osm a snažila jsem se cítit jako moje babička. Máma mě tehdy vyfotila, vypadám na té fotce docela jako teď. Ostatně nemám pocit, že bych se od té doby kdovíjak změnila, pobrala jsem sice nějaké zkušenosti, ale v jádru jsem pořád tatáž holka, co se snaží být na chvíli někým jiným.

Když jste zmínila babičku - přiznám se, že se mi nepovedlo tak úplně zorientovat ve vašem původu. Odkud pochází jméno Streep?

Z Holandska, je to původně židovské jméno, historii rodu jsme vystopovali až do patnáctého století. Někteří Streepové se stali katolíky, jiní protestanty, jiní zůstali židy. Část rodiny pak přesídlila do Ameriky, otec byl vychován jako episkopální protestant. Rodina dědečka z matčiny strany zase patřila ke kvakerům, byli to napůl Švýcaři a napůl Angličané, jmenovali se Wolfovi. A babička byla zase McFaddenová, což je irské jméno. Jsem prostě typická Američanka.

Když se ohlédnete za svou kariérou, co vás napadá?

Byla to série náhod. Vždycky jsem cítila, že můj talent je dost různorodý na to, aby zvládl spoustu situací. Vždycky jsem si říkala: Proč to nezkusit? Takže jsem prostě šla od role k roli. Vlastně to trvalo docela dlouho, než přišel úspěch, herci mé generace si museli popularitu odpracovat. Jeden hit - jak to bývá dnes - na to nestačil.

Chodíte na premiéry svých filmů? Překonal některý z nich vaše očekávání?

Vlastně všechny. Jako by vždycky došlo k nějaké časové chybě mezi tím, kdy dokončím film a kdy ho pak vidím na plátně. Jako bych se dívala na někoho, koho dobře znám, ale dlouho jsem ho neviděla. To setkání po čase je pak jedno velké překvapení. Při nejlepší vůli můžete jen tušit, jak film nakonec dopadne a jestli v něm bude fungovat to, co jste předvedla na place.

Spoustu let jste hrála takřka výhradně dramatické role, pak jste se na začátku devadesátých let pustila do komedií. Chtěla jste světu ukázat svůj komediální talent, nebo si odpočinout od tragických hrdinek?

Ale vůbec ne, ty komedie jsem tehdy brala proto, že se všechny natáčely v Los Angeles. Víte, můj syn chodil do jeslí v Texasu, do školky v New Yorku, do školy začal chodit v Africe, pokračoval v Anglii, pak v Connecticutu a v Austrálii ... Jednou mi řekl: "Mami, já už nechci být pořád někde nový." A tak jsme se s manželem rozhodli, že se na čas usadíme v Los Angeles. Filmy, které jsem tam v té době točila, mi dovolovaly přijít večer nebo alespoň v noci domů a být se svou rodinou. Možná jsem kvůli tomu rozhodnutí přišla o pár zajímavých projektů, ale nelituji toho, nemyslím, že bych tehdy natočila něco, za co bych se musela stydět.

V Los Angeles jste ale dlouho nevydržela ...

Žít v Los Angeles je hodně vyčerpávající, tohle město má atmosféru, která vás nutí být neustále ve střehu. Musela jsem si umýt vlasy a dokonale se nalíčit vždycky, když jsem vedla děti do školy, prostě kdykoli jsem vystrčila nos ze dveří. Říkala jsem si, že mě to jednou přivede do blázince. V New Yorku se cítím mnohem svobodnější.

Do New Yorku jste se vrátila paradoxně v nešťastnou dobu, v roce 2001 ...

O to víc jsem k tomu městu přilnula ... Víte, že muzikál Mamma Mia! jsem viděla poprvé právě nedlouho po 11. září? Byla to novinka na Broadwayi, vzala jsem dceru Luisu a pár jejích kamarádů. Byl to nečekaný zážitek, to představení lidem připomnělo, že život by se měl žít, že by se mělo tančit, zpívat, milovat ... Nakonec jsme všichni tancovali v uličce mezi sedadly. Přitom je to takový bezstarostný letní příběh, lehký žánr. Ale ve správnou chvíli může mít magický účinek.

Říkala jste si tehdy, že byste ráda byla v tu chvíli na jevišti?

Někdy jsem docela ráda v publiku, ono je to zdravé podívat se na svou profesi i z druhé strany. Pokaždé, když si říkám, že hraní možná není ten nejlepší způsob, jak prožít život, podívám se na výkon nějakého jiného herce a řeknu si: Nedokázala bych existovat, kdybych tohle nemohla zažívat. Nebo hudba. Tu potřebuju úplně stejně jako hraní - všichni ji potřebujeme! Potřebujeme umění. Potřebujeme ho víc, než si uvědomujeme. Není prostě možné žít jenom materiálními starostmi. Právě prostřednictvím umění může být člověk hrdý na to, že je příslušníkem lidské rasy. I když ví, čeho všeho jsou lidé schopni.

To zní ušlechtile - jiní herci hovoří o své profesi rezervovaněji, například jako o jisté formě masochismu.

Samozřejmě, to se nevylučuje. Točíte podvacáté nějakou emocionálně vypjatou scénu, právě vám diagnostikovali rakovinu nebo vám zemřelo dítě, ponoříte se do prožitku nejlépe, jak to dokážete, aby vám diváci uvěřili, že jste fakt na dně ... Pak se ozve "stop!" a lidi na place se baví o tom, kdy už bude pauza na oběd. To je opravdu velmi masochistické. Zároveň to ale může sloužit jako procvičování vašich emocionálních svalů.

A když náhodou hrajete v nějakém oddychovějším filmu, tak je to zase hodně velká fyzická dřina. Kam byste ve své filmografi i zařadila Mamma Mia!? Rekreace u moře to evidentně nebyla.

Ale docela ano. Večer, když se zklidnil vítr a všude byl cítit tymián ... Od té doby, co jsem natočila Divokou řeku, kde jsem se od rána do večera máčela v ledové vodě, mě nic nepřekvapí. Nejsem zrovna akční herečka a muzikálová taky ne, ale nějaké tanečky, zpívání a běhání sem a tam ... Vždyť je to radost. Před časem jsem hrála pod otevřeným nebem v Central Parku Matku Kuráž, to byla dřina.

Máte čtyři děti. Když byly malé, tak to musela být také pěkná námaha. Nikdy jste nepocítila obavu, že vás rodina bude svazovat, že se kvůli mateřským povinnostem nevrátíte před kameru?

Mateřství a manželství, to je jedno nekonečné balancování na ostří nože. Zvlášť když děláte takovou práci. Být matkou je výzva, ale ta nejlepší, jakou znám. Robert Redford mi jednou řekl: Děti nejsou tvé rekvizity. Obdivuji, jak vždy chránil svou rodinu, a snažila jsem se ho napodobit. Na druhou stranu, mé děti by byly první, kdo by mě nerad viděl sedět doma jako spokojenou kvočnu. Hraju i proto, aby se mé děti ze mne nezbláznily.

Přináší úspěch a respekt i vnitřní klid, nebo naopak obavy?

Mé strachy nejlépe vyjadřuje věta: Kein ayin hara. Je to v jidiš a znamená to "nezakřikni to". Když pojmenujete svůj strach, může se stát skutečností. V tomhle jsem pověrčivá. Všechny mé strachy se ovšem netýkají mé práce, ale mých dětí. V tom se opravdu neliším od ostatních rodičů.

Jste šťastná?

Ano, velmi.

Jak se dá pocit štěstí zahrát?

Představte si, že jste po uši zamilovaná.

zdroj
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LiTtLe PrInCeSs tErUllQa:o* | Web | 30. listopadu 2008 v 17:14 | Reagovat

10.hLáSeK!

2 Aduska | Web | 30. listopadu 2008 v 19:59 | Reagovat

ahojky, u mě na blogu probíhá Vánočnéí soutěž, tak pokud máš zájem :-D

3 Labfriend | Web | 30. listopadu 2008 v 20:33 | Reagovat

11.hlásek a dostanu teda diplomek?

ž bude plsky dej mi vědět na blog.

Pá pá!

4 Terka a Ginger95 SB♥ | Web | 3. prosince 2008 v 18:06 | Reagovat

krásný článek

5 MiSs_MeRyLkAa | Web | 26. prosince 2008 v 18:10 | Reagovat

To je nádherné.. nedokázala bych toto někdy napsat.. !:(

6 formeryl | E-mail | Web | 13. července 2012 v 21:43 | Reagovat

Málem jsem se u toho rozbrečela. Na něco se Meryl zeptáte a ona vám podá takovou odpověd, že jste z toho úplně paf.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama